Sváteční trenérské zamyšlení

Mládežnický sport by měl být prostorem, kde se děti učí radosti z pohybu, spolupráci, respektu a férovosti. Stále častěji mám ale pocit, že se z něj vytrácí to podstatné a nahrazuje to agresivita, vulgarita a tlak na výkon za každou cenu. A to nejen ze strany dětí, ale především od dospělých – trenérů i rodičů, kteří by měli jít příkladem.

Jako trenérka si musím přiznat, že ani já nejsem bezchybná. I mně občas „ujíždějí“ vulgární slova, většinou v emocích, ve vypjatých situacích. Nikdy však ne směrem k vlastním hráčům. Spíše jako reakce na nesportovní a agresivní chování soupeřů, trenérů nebo rodičů, které míří proti dětem, jež mám na starosti. Právě tohle je pro mě nejtěžší – dívat se, jak jsou děti vystaveny verbálním útokům, ponižování nebo zbytečné agresi, aniž by se jich někdo zastal. Jako se nám to opět stalo tuto sobotu v České Lípě.

Děti přirozeně přejímají chování dospělých. Pokud slyší trenéra křičet, urážet rozhodčí nebo soupeře, berou to jako normu. Pokud rodiče z tribuny nadávají, zesměšňují chyby nebo vyvíjejí tlak na výsledek, dítě se neučí radosti ze hry, ale strachu z chyby. A pak se nelze divit, že se vulgární a neempatické chování objevuje i mezi samotnými hráči.

Nejvíce zarážející je ztráta empatie. Zapomínáme, že proti nám nestojí „nepřítel“, ale jiné dítě, které má stejné emoce, nejistoty i sny. Výhra není omluvou pro ponížení soupeře a prohra by neměla být důvodem k agresi. Sport by měl děti učit zvládat emoce, ne je bez kontroly ventilovat.

Jako trenéři i rodiče máme obrovskou odpovědnost. Nejen za sportovní výkony, ale hlavně za to, jaké hodnoty dětem předáváme. Respekt, slušnost a empatie nejsou slabostí – naopak jsou základem silného týmu i zdravé osobnosti. Možná bychom si měli častěji položit otázku, zda to, co děti na hřišti slyší a vidí, odpovídá tomu, co bychom jim chtěli předat do života.

Mládežnický sport by neměl být bitevním polem dospělých ambicí. Měl by zůstat místem, kde děti mohou chybovat, učit se, radovat se a cítit se v bezpečí.

A pokud chceme změnu, musí začít u nás – u dospělých, kteří stojí kolem hřiště.

Přeji svým hráčům do nového roku 2026 hlavně radost ze hry, pokoru a respekt, nadhled a pochopení.